Jak prasata v žitě

Vzpomínáte na to dusno Pražského jara 1968? Jak se k nám od IV. sjezdu spisovatelů plížila kontrarevoluce? Ještě štěstí, že pár soudruhů sepsalo dopis příteli nejvěrnějšímu, Sovětskému svazu, a ten poslal tanky. Vyběhli jsme do ulic a se slzami štěstí v očích vítali zachránce. Šikmé oči některých prozrazovaly, že vážili cestu až z Mongolska.

Veřejnost spontánně přijala slovenského soudruha Gustáva Husáka za prezidenta. Pomýlený slovenský soudruh Dubček ještě stačil v parlamentě podepsat úžasný pendrekový zákon. To bylo radosti, když při prvním výročí osvobození v roce 1969 přijely na Václavské náměstí kropící vozy a oslavující občany v horku zdarma kropily, aby nedostali úpal.

V sedmdesátých letech se lidem žilo zvlášť dobře. Nikdo nezažil politický útlak, nikdo nás v zaměstnání politicky nebuzeroval. Do prvomájových průvodů jsme chodit nemuseli, vlajky jsme nevyvěšovali, na školení kašlali. O tom, že snad režim některé lidi pronásleduje, jsme někdy zaslechli, ale žádné takové lidi nikdy nepotkali. Občané se o intelektuální diskurs nezajímali, neboť nevěděli, co to je. Nevadilo jim, že existuje cenzura a že veřejný prostor je zaplněn komunistickou ideologií. Měli sociální jistoty a dost peněz. Žili si zkrátka jak prasata v žitě.

Za této situace přijela do Prahy spisovatelka Paulina Bren a obcházela zelinářské stánky, aby zjistila, zda se někde nezakutálel vzácný pomeranč. Při té příležitosti se stánkařů ptala, zda mají v domácnosti televizor a na jaké pořady nejraději koukají. Dostalo se jí odpovědi, že zelináři mají nejraději zábavné programy typu Ein Kessel Buntes. Hned na druhém místě byly seriály opěvující Muže na radnici nebo Jakuba skláře. Ještě si vzpomněli na seriál 30 případů chrabrého majora Zemana.

Ke konci sedmdesátých let pár pomatenců sepsalo Chartu 77. Nikdo neví, co vlastně chtěli, ale umělci pod vedením Jiřiny Švorcové se proti nim semkli a hromadně podepisovali Antichartu. Jen Helena Vondráčková nepodepsala, byla na zájezdě v Sovětském svazu. Z toho spisovatelka usoudila, že není pravdou, že naši lidé nemohli cestovat. Zvláštní péče se dostalo Václavu Havlovi, který byl na státní útraty 4 roky léčen v sanatoriu Ruzyně.

Jen zásobovacím nedopatřením se stalo, že ve šťastných 80. letech nebyl na trhu toaletní papír. Když se rozkřiklo, že 17. listopadu 1989 se bude zdarma rozdávat na Národní třídě, dostavilo se nevídaný počet obyvatel, zvláště studentů. Musela být povolána policie, aby zjednala pořádek. Jen student Šmíd plakal na chodníku, že se na něj papír nedostal.

Pak se ujal vlády neoblíbený prezident Havel. Teprve když ho vystřídal prezident Klaus a rozdal majetek po komunistech, byli lidé znovu šťastni. Podle nejnovějších průzkumů však raději vzpomínají na Gustáva Husáka.

Petr Jánský