Odkaz kojné
r. Watson se chystal k jakémusi oznámení. „Mám
starost o jisté dítě. Žije v rodině, kterou občas navštěvuji. Dítě asi
pětileté se mi dosud jevilo jako dítě bezvýrazné. V těchto dnech však
nastal obrat. Chlapce posedla nenávist k rodičům, tvrdí, že mu hodili do
kamen kojnou."
Holmes byl nepříjemně udiven.
„Popravdě se ta žena provdala za jakéhosi mulata a
odešla. Jmenovala se Catchenca."
„Nezvyklé."
„Strašná žena... jen pro charakteristiku, ona si drobila do bílé kávy
chléb."
Holmes se stáhl
nechutí. „Patrně odněkud z kontinentu."
„Zřejmě. Ale to není vše. {...}
{...} Nu,
nesmysl. Jenže ten chlapec kojnou strašně miloval a teď, kdy o ni přišel,
vyloženě zesurověl. Stojí u kamen a vymáhá na rodičích násilím doznání."
„Vliv takových písní a diety se musí projevit. Ještě dobře, že se ta žena
provdala."
Dr. Watson vzdychl: „Jenže hoch teď chce, abych mu
vyprávěl pohádky já. Můj repertoár v tom směru je mizivý. — Ale
tady," a doktor předložil Holmesovi nějakou
silně opotřebovanou obrázkovou knížku, vlastně jen pár volných listů, „zde je
cosi, co v rodině zůstalo po kojné. Text je v nějakém orientálním jazyce, jejž
bohužel neznám. Ale kdyby se podařilo
rekonstruovat fabuli podle obrazů..."
Detektiv zaraženě hleděl na podivný výjev. Před
ohnivou dírou stály dvě děti s lopatou a na ní seděla starší žena.
„Hoch tvrdí, že děti jsou zachyceny v okamžiku, kdy se chystají vsunout starou paní do vytopené pece."
„Ale to snad je fikce,"
pohoršil se Holmes.
„Prosím, zatím jen reprodukuji
mínění hochovo. Ale vyjděme od počátku, totiž za předpokladu, že obrázky jsou
seřazeny podle původního sledu. Zde, první.
Holmes viděl
temný les a v něm dvě děti, jak sbírají jahody. Za stromem bylo vidět muže,
jenž jako by se od nich tajně vzdaloval.
„Obraz zavlečení," dumal Holmes, „ten muž, snad
otec, jako by se chtěl dětí zbavit. Takové případy nejsou ovšem ojedinělé.
Copak je to tady?"
„Chýše, jak se zdá, postavená
z různých pochutin. Keksy, čokoláda,
linecké řezy a podobně. Chlapec tvrdí, že je to cizí obydlí a že tyto děti na
střeše prostě kradou."
„Nevýchovné."
„Bah, to není vše! On tvrdí dokonce, že ta stará paní na
dalším obraze vykrmuje děti jen proto, aby, až náležitě ztuční, je mohla upéci
a sežrat. Hoch praví doslova: sežrat."
„Ale to je pohoršující, takhle deformovat dětskou duši, zločin na zločin,
krádež, zavlečení, úmysl antropofagický, co ještě?"
Muž:
Zavlečení.
Navádění ke krádeži sladkostí.
Navádění k upečení stařenky.
Děti:
Krádež
sladkostí.
Pokus o upečení
stařenky.
Snědení
stařenky.
Stařenka:
Vykrmování
za účelem upečení dětí.
Je zřejmé,
že poměrně nejlepší charakter je stará paní, tím spíš, že i to jediné podezření
je pochybné. Staví-li si tato žena chýši ze sladkostí, ukazuje to na zcela jiné
dietetické tendence, než z jakých bychom ji byli náchylní
podezřívat."
„Nuže, rekonstruujme tento horror," pravil Watson.
„Obraz první. Muž zavede děti do lesa, ať už s úmysly jakýmikoli, ale
zřejmě trapnými. Dále, obraz druhý. . . nu?"
Detektiv zkoumal, porovnával
a náhle uhodil pěstí do stolu: „Ne, vzpamatujme se! Dali jsme se strhnout
chorobnou fantazií dítěte, pochybně vedeného chůvou z kontinentu. Tolik
špatností v jediné
pohádce, byť neanglosaské — vyloučeno. Ostatně, kde je psáno, že ty obrázky šly
za sebou tak, jak jste je přinesl? Buďme lepšími než kojná a hledejme pokud
možno nejčistší pohnutky. Což takto: obraz první, děti jedí na střeše čokoládu,
protože babička, jejich vlastní babička, jim toho přeje, jak patrno ze
všestranné péče o jejich výživu na obraze druhém. Objevuje se ovšem muž padouch
— jednoho padoucha můžem připustit — jenž pase po
soustu. Chci věřit, že ne po bílkovinách, ale jen po cukrech a uhlohydrátech.
Obraz třetí: Vyláká děti do lesa z chýše, aby se zbavil svědků, a chtěje se
zmocnit jedlého stavení, musí odsunout babičku. Hodlá ji podržet v peci, aniž
si ovšem uvědomuje následky pro babiččino zdraví, věřme, že si je neuvědomuje.
Vtom však přiběhnou děti — obraz čtvrtý — a babičku včas lopatou vyndají. Muž
je pohnut láskou maličkých a klesá k nohám dobré ženy — ten obraz tu zřejmě
chybí — a odchází, načež — obraz konečný — mu děti, rovněž dojaty jeho pokáním,
přinášejí pamlsky za souhlasu majitelky."
„Krásné," vydechl dr. Watson.
„Krásné, protože logické, a logické, protože umravňující. Logika lidových
vyprávěnek tkví právě v důsledném naplňování etických příkazů."
„Bumbrlíček," hlesl doktor.
„Co prosím?"
„Měl hlad, byl to štvanec hladu, tedy jedl. . . a rozpárali mu břicho."
„Drastické," ztichl Holmes.
„Hrozné, nespravedlivé... Nebo ten vlk, čím jiným se měl živit než beránky... a přišel o ocas, neschopen čelit čísi rafinovanosti, díky své nižší inteligenci, za kterou nemůže! A to ještě nemluvím o vyprávění, v jehož celém průběhu se dáví kohout, zatímco svědkové k tomu klidně přihlížejí a vydírají za odporných čachrů jedinou o pomoc prosící duši, jíž jest slepice."
Ztichli oba.
„Snad byste mu měl vyprávět příběhy jiného druhu," řekl po chvíli Holmes.
„Už jsem na to myslel, například bych mu mohl objasnit některý z našich méně drastických případů..."
„Třeba o té krádeži náhrdelníku paní Dubbleové."
„Nebo o těch padělaných směnkách v Oil Company Ltd."
„To bude lepší, doktore. To bude o moc lepší."