Co vlastně chce Amerika?

Říšský ministr Dr. Goebbels

Americký tisk se domnívá, že má ušlechtilé výhradní právo nadávat Evropě. To právo vydatně využívá pokud se jedná o Německo. Především je mu trnem v oku Německo národního socialismu.

Od 30.ledna 1933 je Třetí říše předmětem výsměchu, nenávisti, lží a pomluv téměř veškerého amerického tisku, zejména v jeho části určované Židy. Americký tisk si dělá obzvlášť zábavný úkol z toho, že uvádí proti Německu argumenty humanity, civilizace, svobody, otázky lidských práv a kultury. Má k tomu dobrý základ. Neboť ve státě, kde ještě dnes humanita nachází drastické vyjádření v lynči, civilizace v do nebe volajících politických skandálech, lidská práva ve stálé existenci nezaměstnanosti 11 až 12 milionů, s kterou se snad dobrovolně smířili, a kultura si stále vypůjčuje od starých kulturních evropských národů, jsou jistě plně oprávněni pohlížet suverénně svrchu na onu starou Evropu, v které státy a národy již po staletí, ba tisíciletí vykazovaly nezměrné kulturní bohatství, předtím než byla Amerika vůbec objevena.

Americký tisk se po našich stížnostech snaží vysvětlovat, že nemají nic proti Německu, jen proti nacionálnímu socialismu. To je, jak všeobecně známo, planá výmluva. Nacionální socialismus je přece dnes v Německu nosná politická idea a světový názor. K němu se hlásí celý německý národ. Zaujmout stanovisko proti nacionálnímu socialismu znamená dnes provokaci proti německému lidu.

Tím není dán základ tvrzení, že nacionální socialismus představuje nějakou formu státní diktatury, a že v Německu je ještě část lidí, která aspoň vnitřně tito diktaturu odmítá. O tom nemůže být vůbec řeč. To je jen fikce, která existuje pouze v mozku demokratických politiků a novinářů, ale ve skutečném světě pro ni není místo. Není tedy pochyb, že systematické veřejné štvavé válečné tažení, které v Americe proti Německu probíhá od r. 1933, je vědomou a záměrnou provokací německé Říše a německého lidu.

Nám by to mohlo být vcelku jedno. Žijeme v Německu, ne z lásky nebo ochoty jiných států, my žijeme z vlastní síly našeho lidu. Dávno jsou pryč ty časy, kdy Německo doufalo v dobro mezinárodní pomoci a očekávalo ji. Ta mezinárodní pomoc v důležitých fázích poválečné politiky pořád vázla. Přišla jen tehdy, když mezinárodní peněžní a burzovní kapitalismus věřil, že pomocí Německu získá vysoký a jinde na světě nevídaný zisk a procentový podíl.

Mohli bychom zaujmout pohodlné stanovisko: Amerika leží daleko, je od nás oddělena nekonečným oceánem. Co se tam o Německu píše, říká a myslí, nás může nechat chladnými. To je správně, pokud v Americe zůstává provokativní a rafinované štvavé tažení v přiměřených mezích. Pokud jsou tím ale naočkovány samotné úřední kruhy, není to už jen diskuse novin a rozhlasu, ale stává se to naopak věcí vysoké politiky.

Od 10. listopadu 1938 byla tato štvanice nezměrně vystupňována. Americké veřejné mínění, zejména jeho část ovlivňovaná Židy, se pilně snaží vměšovat nesnesitelně do našich vnitroněmeckých poměrů. Věří, že z  bezpečí svého vzdáleného kontinentu smějí a mohou proti Německu používat metodu, která je mezi civilizovanými státy zcela nemožná a vyloučená.

Moc dobře známe ty, kdo stojí za tou štvanicí a mají z ní užitek. Jsou to hlavně Židé, nebo lidé, kteří jsou až po uši v jejich službách a jsou na Židech závislí.

Když například hlavně newyorský tisk tak ostře polemizuje proti Německu, nemůže nás to udivit vzhledem ke skutečnosti, že v New Yorku žije přes dva miliony Židů a veřejný a zejména hospodářský život je pod jejich nadvládou.

Německá publicistika dosud na toto veřejné a podlé štvavé tažení odpovídala jen ojediněle a většinou docela zdrženlivě. Teprve když se úřední osoby ve Spojených státech zamíchaly do toho střetnutí, přimělo nás to říci něco formálně. Když například americký ministr vnitra Ickes 19. prosince 1938 veřejně prohlásil, že Američan nemůže přijmout vyznamenání z ruky brutálního diktátora, který touž rukou olupuje a mučí tisíce lidí a propůjčuje se k tomu, že považuje za ztracený každý den, kdy nemohl spáchat nový zločin proti lidství, tak je to způsob vyjadřování který je, mírně řečeno, dosud ve vztazích mezi státy zachovávajícími normální vztahy naprosto neobvyklý.

Když zastupující americký ministr zahraničí Welles na německý protest odpověděl, že Ickesovy výroky souhlasí s míněním převažující části amerického národa, selhává už člověku nad takovou věcí řeč. Co to má znamenat? Kde byl kdy americký president osobně napaden v německém tisku? Kde a kdy padlo urážlivé slovo proti vedoucím mužům Ameriky? Usilovali jsme zde o největší zdrženlivost, jakkoliv jsme měli dobrý důvod v této nebo jiné vnitřní záležitosti Spojených států promluvit.

My jsme to neudělali, protože se nás to netýká. Protože nikoliv my, ale američtí státní činitelé rozhodují o americké vnitřní politice. Nám jde hlavně o německé vnitřní poměry. My také nemáme žádný důvod a už vůbec žádnou příčinu pašovat německé politické ideje jako kontraband do Ameriky. Naopak, názory a metody, podle nichž spravujeme vnitroněmecký život, jsou čistě německými patenty. Ty platí jen v Německu.

My ovšem musíme uplatňovat nárok, že, právě tak jako my respektujeme vnitřní poměry v jiných státech a vystupujeme proti nim s největší možnou zdrženlivostí, musí to být v jiných státech stejnou měrou.

To podle daného stavu věcí od Spojených států severoamerických nemůžeme očekávat. Téměř všechen tisk, téměř všechen rozhlas a téměř všechen film ve Spojených státech je dnes ve službách této mezinárodní, proti Německu vedené, světové štvanice.

Senátor Pittmann tomu dal 22. prosince 1938 příkrý a brutální význam, když prohlásil: "Lid USA si neváží vlády Německa." No, my jsme přesvědčeni, že lid USA nemá s tou věcí nic společného. Pokud se staví proti Německu, je jen obětí této kampaně. Ta kampaň sama je ale vedena nesvědomitými a všeho schopnými mezinárodními štváči, kteří dílem z důvodů vnější politiky, ale dílem také z docela průhledných vnitroamerických důvodů Německo provokují. Za touto protiněmeckou kampaní stála konference v Limě, od níž severní Amerika očekávala, že se jižní Amerika může postavit proti Německu a v širším smyslu proti celé Evropě a také dnes ještě stojí německá konkurence na jihoamerickém trhu a stojí především obrovský severoamerický zbrojní průmysl, který maluje na zeď strašáka nastávající války proti totalitním státům, aby si na zbrojních zakázkách udělal dobré kšefty. Jak daleko to štvaní jde, se dá vidět z toho, že veřejné mínění v severní Americe dnes už na ten nejnejapnější podvod letí. Jeden americký vysílač jen uvede fantastickou hru o útoku Marťanů na americký kontinent a většina Američanů hned propadne panice. To jsou důsledky toho hanebného, prolhaného a nesvědomitého štvaní.

Jsme daleci toho, konfrontovat kritiku, o níž americko-židovský tisk věří, že ji musí na vnitroněmecké poměry vydávat, s poměry vnitroamerickými. Na okraj stačí poznámka, že Německo, na devizy a suroviny nejchudší země světa, si naříká nikoliv na nezaměstnanost, ale dokonce na nedostatek pracovních sil, zatímco v severní Americe je počet nezaměstnaných 11 až 12 milionů a přitom je to jedna ze zemí nejbohatších na devizy a suroviny. Ale sám ten rozdíl se v největší části toho štvavého tisku neukazuje. Ta fakta sice nemůže popřít. Ale staví se na stanovisko, že sám úspěch má být hodný nenávisti a opovržení, protože metody, jimiž byl dosažen, zasluhovaly nenávist a opovržení.

No, to znamená stavět věci rovnou na hlavu. Těch sedm milionů lidí, kteří se v Německu nacionálním socialismem dostali zase k práci a chlebu, se moc neptá po metodách, jimiž byly jejich práce a jejich chléb vytvořeny. Kdo hanobí ty metody, jimiž byly docíleny positivní a přesvědčivé výsledky, ten si počíná podle onoho známého vtipu, podle kterého se někde na ulici dva málo pilní a přičinliví cestáři snažili vydobýt dlažební kámen. Nějaký kolemjdoucí, který tam už chvíli stál a přihlížel, vzal docela spontánně krumpáč a vylomil kámen jediným úderem. Načež jeden ten dělník povídá druhému: "Ale násilím."

Tak podobně argumentuje americký tisk. Už nemůže výsledky a úspěchy nacionálního socialismu dále upírat. Může jen namítnout: "Ale násilím.". Jim se zdá příliš velká oběť, kterou pro tyto výsledky a úspěchy musí německá veřejnost přinášet.

Německý lid zastává ale jiné stanovisko, ví, že řadu omezení v určitých oblastech musí strpět, aby dílo národní výstavby bylo vůbec možné. Americká veřejnost, nasycená vlastním majetkem, téměř pukající bohatstvím, blahobytem, devizami, pruty zlata a surovinami, si vůbec neumí představit, jak se cítí inteligentní, pilný a statečný národ, který nemá ty pomocné prostředky a přesto musí žít.

Jak se věci mají, hledíme vstříc dalšímu vývoji s hlubokými obavami.

Nikdo jiný než německé instance nemá právo soudit vnitroněmecké poměry a postupy. Nikdo nemá v mezinárodním soužití národů právo stavět vědomě a systematicky jeden národ proti druhému a štvát, aby tím vyvolával nesoulad, neporozumění a nakonec krizové vyostření jejich vzájemných vztahů.

Když se pan Eden před několika týdny jako posel mezinárodní světové demokracie v New Yorku chopil slova, vybral si pro tu polemiku s nacionálním socialismem ten pravý okruh. Sestával z nejprominentnějších zástupců amerického průmyslového, hospodářského a finančního kapitalismu. Pan Eden by byl udělal lépe, kdyby těm jedenácti či dvanácti milionům nezaměstnaných dal do ruky prostředek, jak by mohli získat práci a chleba. Ale zřejmě byl sám přesvědčen, že u takových posluchačů by nenašel tak nerozumný souhlas plný nenávisti a předpojatosti, jako u toho okruhu, ke kterému mluvil.

Židovstvo ovšem vždycky nadšeně tleská, když je někdo proti Německu. Židovstvo nenávidí nacionální socialismus od základu, to vůbec nepotřebuje jednání o všeobecném porozumění. Židovstvo je náš nepřítel, má naším nepřítelem být a naším nepřítelem být musí. Vzniká tu jen otázka, jestli se americký lid z lásky k Židovstvu má a smí veštvat do neplodného nepřátelství proti Německé Říši a především proti německému lidu. A proti tomu my protestujeme. Není to nutné ani účelné.

Nemáme žádné námitky proti americkému lidu. Známe a respektujeme jeho politické názory a jeho vnitřní poměry, jakkoli bychom v tom nebo onom jednali a postupovali jinak než v Americe. Věříme možnosti uplatňovat právo a zákony, které americké veřejné mínění věnuje stejnou pozornost a vážnost jako Německo. My také nechápeme, k jakému výsledku taková polemika má vést. Co si od toho Amerika slibuje? Věří snad možnosti vyhladovět Německo velkou válkou?

Každé účelové hospodářské opatření má své dvě strany. Zasahuje nejen toho, proti kterému bylo zavedeno, ale také toho, kdo ho zavedl. O tom pravděpodobně američtí pěstitelé bavlny, kteří zůstávají sedět na svých neprodaných balících bavlny, dnes už umějí písničku zpívat.

Už by byl také čas snažit se o klid a uvážlivost. Americké veřejné mínění je zřejmě na špatné cestě. Nic by mu lépe neposloužilo, než se zase vrátit ke starým osvědčeným metodám mezinárodní zdvořilosti a dobrého vychování a Německo s jeho postupy využívat tak, jak je to mezi kulturními státy obvyklé.

Nenamlouváme si, že touto výzvou zajistíme zásadní obrat amerického vystupování. Ale považujeme za svou povinnost nazvat věci pravým jménem.

Vzhledem k podílu části veřejného mínění v Americe, určované Židy a zjevně odhodlané k protiněmeckému úsilí, zdůrazňujeme ještě jednou se vší naléhavostí krátkozrakost a bezúčelnost takových postupů a klademe celému světu otázku: "Copak vlastně chce Amerika?"