Vždy s úsměvem?
Včera jsme na schůzce spolužáků
zase mluvili s člověkem, který dlouhá léta odborně pracoval v Anglii a v USA.
Potěšil mne svým konstatováním, že vzájemný přístup lidí k sobě tady u nás
se od doby jeho návratu po sametovce pořád docela rychle zlepšuje. Já si
libuju, jak hodní jsou teď ke mně mladí lidé. Ten spolužák mi potvrdil, co už
dávno vím od Unitářů ('keep smiling') i z knih Miroslava Holuba, že totiž ten
úspěšný přístup k životu, jehož výsledky jsem tu celý život mohl pozorovat
podle výsledků jejich výzkumu a který jsem Američanům tolik záviděl, není dán
ani tak množstvím techniky, mobilů a počítačů, jako spíš tím jejich
optimistickým a vzájemně ohleduplným pohledem na svět.
Příjemný večer mi pak pokračoval doma, kdy mi žena pustila nahrávku
z totáčového Silvestra Československé televize, skvělé scénky, zejména
nezapomenutelné Horníčkovo líčení Kopeckému o baletu labutí jako
z drůbežárny. Že bychom zase potřebovali nějaký ÚV, který by
dokázal přimět Českou
televizi, aby lidi těšila a neotravovala jejich vzájemné vztahy?!
Co vlastně dělá televizní rada?