Tady si představuji, jak ti, kdo nemají rádi USA, pokyvují hlavou 'nojo, atomovkou na Hirošimu a Nagasaki': Já jsem nepsal o nápravě válkou, ale po válce. Ve válce se holt dějí věci, ono se špatně zapomíná na ty padlé a umučené blízké. A na zradu spojenců. A nikomu se nechce na smrt.

Američani umějí dobře organizovat a jejich vojáci nemají pověst dokonalého drilu (přistupují k válce spíš jako k zaměstnání; podle ironického výroku mého přítele, velkého zájemce o ty věci, "když nemají toaletní papír, nebojují"; nevím, do jaké míry je to dáno tím, že je to profesionální armáda; a nedovedu si představit ovládání moderní bojové techniky vojáky základní služby). Mají jasný zvyk; to vyprávěli lidé i z okolí Plzně: když mají někam útočit, rozbijí to protivníkovo stanoviště nejdřív napadrť (srovnejte s 'Duklou').

To je ovšem nevýhoda v boji s teroristy (na tom je ten terorizmus právě založen), kteří se schovávají za civilní obyvatelstvo. Od teroristů je to "samozřejmé" a pro někoho dokonce chvályhodné (viz odkaz se slovem 'sedmileté' v tom hlavním článku); od vojáků je to válečný zločin! (Viz pražské povstání, mj. na Pankráci.)

Nemůžeme si namlouvat, že terorizmus se nás netýká; to bychom postupovali (a dopadli) stejně jako Francouzi proti Hitlerově armádě. V nejhorším si bude muset naše společenství zvyknout, že boj s terorizmem vyžaduje i příslušné prostředky. Z nich mi připadá účinný izraelský způsob ničení majetku rodin sebevražedných atentátníků a tedy jejich společenského postavení; to už další životy stát nemusí, a přitom rodina a její společenské postavení je i pro ty protivníky Izraelců důležitá hodnota, takže to má na rozhodování potenciálních sebevrahů vliv. To chce ovšem dokonalou zpravodajskou službu.

V duchu ničení jen materiálních hodnot u nás za "Protentokrát"u postupovali američtí 'kotláři', podařilo se to skoro vždycky; personál a cestující utekli kus od vlaku a mohli se dívat; a pak dojít pěšky a pískat si přitom na nábojnice od těch průrazných kulometných střel. (Ještě ji někde mám.)

Ovšem ne všichni američtí a angličtí letci byli tak disciplinovaní a znalí situace tady. 14. února 1945 přiletěli společně nad Prahu, zničili tu tak "důležité vojenské objekty" jako bylo skladiště kulis, kostel a administrativní budovu 'Středočeských elektráren' a zabili přitom snad 1200 lidí; táta v té budově naštěstí nebyl; snad dodnes je tam pamětní destička mladého člověka, který si vyšel z krytu zakouřit; táta z toho pak měl "jen" několik let práce. Vždycky jsem si myslel, že provedení toho náletu souviselo s Valentýnským dnem a alkoholem a že plánovaný cíl nebyla Praha; i když připadá v úvahu i výklad, že Američani chtěli zabránit tomu, aby to tu náckové měli za příliš bezpečné. I o tom se pak ovšem komunistická propaganda vyřádila. Teď mi spolužák vyprávěl, že kdysi mluvil dokonce přímo s jedním z těch letců a ten mu pověděl, že to nebyl (jak se obvykle uvádí) nálet původně směrovaný na Drážďany, ale na "Waltrovku" (výroba leteckých motorů v Jinonicích na okraji Prahy) a '... letěli jsme a pak se najednou ukázalo, že už jsme moc daleko, za cílem; tak jsme vyhodili bomby a letěli jsme pryč'. Ty bomby zasáhly i porodnici. Nevím, jestli šlo o Angličana; u něj bych takovému přístupu k civilistům na území nepřítele rozuměl lépe, totiž jako odpovědi stejnou mincí na náckovský postup při leteckém napadání jejich měst (Coventry), pro která Göringovi letci výslovně uplatňovali stejný přístup jako Frank a jeho podřízení k nám v Lidicích a Ležákách - 'ausradieren'. A na která (Londýn) v té době už padaly mnohatunové balistické bomby "fau ajns" a "fau cvaj".

Těžko říci, jestli i dobře cílené nálety (plzeňská Škodovka, pražské Vysočany) už předznamenávaly poškozování sovětské zájmové oblasti; sám to považuji za nepravděpodobné; pokud vím, byly to objekty, z nichž na blízkou frontu ještě proudily zbraně. Říkalo se (nevím jestli jen v té propagandě), že v západním Německu zůstaly některé průmyslové objekty nedotčené. S druhé strany jsme zase slyšeli, jak generál Patton chtěl pak v květnu z Plzně jít na pomoc pražskému povstání; že neoficielně nabídl Eisenhowerovi, že "ztratí spojení" a ozve se z Prahy; a že mu to Eisenhower ostře zakázal s tím, že sjednanou demarkační čáru neporuší a že 'američtí vojáci pro politiku umírat nebudou'. Jiný spolužák mi napsal, že u nich blízko Zvole prakticky po válce kopali sovětští rudoarmějci zákopy proti americké armádě pro případ, že by chtěla obsazovat území dále na východ oproti té dohodnuté čáře.

Pro posouzení naší "chuti spolupracovat" s různými armádami máme k dispozici porovnání vzpomínek v osvobozené Plzni a v osvobozené Praze s okolím. To porovnání jsem měl za všeobecně známé, hodně podle vyprávění bývalého spolupracovníka, v jehož domku obsadili rudoarmějci byt původně zabraný pro Rakušana a chovali se jako dobytek. Ale ten spolužák vzpomínal docela vděčně i na chování sovětských vojáků k lidem u nich.