Pro žebrající starou paní jsem
v pražské pobočce NADĚJE získal
informace. Překvapilo mne, že je možno lidem tam pobývajícím i psát dopisy nebo
posílat vzkazy mailem. Ta paní sice mluvila zmateně o tom, že už v té
Naději je evidovaná a věděla, kde to je, ale překvapilo ji, že se tam může
obrátit i když není z Prahy a kvitovala pak s povděkem moji řeč ve smyslu,
že to sice asi není jako bydlení u maminky, ale že ji nenechají zmrznout ani
umřít hladem.
Předtím trvala moc na tom, abych jí tu radu
přišel dát v určitou hodinu. Podle té zkušenosti mého vnuka i podle
poznámek pracovníků městských institucí, které jsem v tom odkazu zmínil,
jsem se tam pak bál jít. Městská policie toho pražského obvodu tam na mou
prosbu poslala policistu, který z povzdálí dohlédl. To setkání asi 18.2.11
proběhlo bez problémů. S tím policistou, mladým sympaťákem, jsem se pak
domluvil a poděkoval mu. I on mi potvrdil, že to bylo účelné opatření. Potkal jsem tam tu paní pak také 10.3.11;
v té Naději nebydlí, nemůže to tam prý vydržet, raději na ulici, ale bratr prý se o její bydlení postará;
předtím říkala, že ji sestra ošidila a připravila o byt; ale teď mi moc děkovala, že jsem jí to spojení s bratrem zařídil.
Řekl jsem jí, že jsem jí nezařizoval nic jiného než tu informaci v Naději, snad se o to postarali oni.
Tomáš Pečený
From:
Tomas.peceny [mailto:t.peceny@volny.cz]
Sent: Sunday, June 14, 2009 1:50 PM
To: '
Subject: pomoc člověku, který tvrdí, že je v nouzi
Dobrý den,
v poslední době se množí případy, kdy nás lidé oslovují s tím, že jsou v nouzi a potřebují okamžitou pomoc.
Takové dva případy jsem vylíčil (pro potřebu politické agitace) na své stránce v článečku levicovost v drobném . Ten Slovák mi tvrdil nejen, že se snažil v Charitě, ale i v Naději. Po těch popsaných zkušenostech jsem dospěl k jasnému návodu na jednání; o tom tam píšu. (Ani samo to telefonování není bez rizika, mému vnukovi vyrval mizera po dotazu 'chlapečku, nevíš kolik je hodin?' mobil z ruky a ještě mu vyhrožoval zabitím; podobně dopadla moje spolupracovnice s peněženkou v tramvaji.)
Ale pořád je mi trapné odmítat lidi, kteří tvrdějí, že nějak přišli o peníze a potřebují (teď) dojet domů, třeba do Kladna. To odmítnutí je jen jiný výraz pro to, že lžou; ale na to bych měl mít důkaz předem. To je právě podstata toho, co se anglicky nazývá 'confidence trick', podfuk s důvěrou.
Napadlo mne, že by jim tísňové volání 112 (je zadarmo) mohlo zprostředkovat tu rychlou pomoc od jejich blízkých; ptal jsem se na té lince a vysvětlili mi, že na něco takového vůbec nejsou zařízeni a takovou službu neposkytují. Ale že byste mi možná mohli poradit vy.
Je nějaká taková možnost, na kterou bych mohl a měl takové lidi odkazovat? Případně vezmete ten námět v úvahu pro vaši organizaci do budoucna, možná i s nějakým návrhem opatření celostátního?
Děkuji Vám,
RNDr. Tomáš Pečený
Tento dopis a případnou Vaši odpověď také zveřejňuji v rubrice 'Názory jiných lidí' na té své stránce.