Ukrajina potřebuje správnou součinnost s NATO
(Verze červenec 2022: mírový námět "globální strategické iniciativy českého důchodce" svět nepřijal a vidíme výsledek - válku.)

Tomáš Pečený

   Všechny ty zlé věci na Ukrajině nezpůsobilo prvotně Rusko, ale hurá-přístup zejména USA, který postrčil Ukrajinu do toho postoje, který přinesl to nejhorší „ovoce“ vyhlášením Ukrajiny, že nedodrží dohodu s Ruskem o její vojenské neutralitě a nechal ukrajinské nacisty zabíjet hromadně Rusy tam žijící, viz mj. střety v Oděse 2014. Tím vznikla krajně nebezpečná jiskra u toho sudu s prachem, na kterém všichni na té naší kuličce Zemi sedíme, tak jako před první světovou válkou v Srbsku a Hercegovině a před druhou světovou válkou okolo Německa, Sovětského svazu a Japonska. Teď už nemůžeme Rusům dokazovat, že takto připravené přesouvání mocných vojenských sil k jejich hranici v místě, přes které vzešel minulý hrozný útok na jejich existenci, opravdu nemůže vést k něčemu takovému znova. Podívejte se na tyhle mé stránky, co v Česku dokáže komunisticko-sudeťácká PRopaganda; ta je teď zaměřena zejména proti prezidentu Zemanovi – a vnímám ji asi správně jako slabý odvar té, která se už mnoho desítek let valí na běžné Rusy o tom, jakým zlým úhlavním nepřítelem jsme pro ně my s NATO !

   Sankce dávají té ruské PRopagandě možnost „vysvětlovat“ lidem v Rusku jejich potíže právě tím, že jsme je způsobili my. Ten mírový námět z podtitulu počítal s tím, že národostní spory i na Ukrajině budou řešit spolu představitelé obou pólů a jejich týmy v rámci pravomocí sjednaných s ukrajinskou vládou.

   Takový přístup k lokálnímu konfliktu by znamenal, že Ukrajina by si vybrala ze světových velmocenských bloků právě jen dva, kterých se to hodně týká a prohlásila by je společně za garanta své bezpečnosti. Dnes už je snad běžné, že vrchní velitelé velmocenských bloků mají spolu „červené telefony“. V tom konkrétním případě Ukrajiny by to znamenalo, že právě Rusko (se svými případnými dobrovolně podřízenými spojenci) a NATO budou osvědčovat, jak takovou situaci zvládají. Představoval jsem si ty „červené hovory“ asi ve smyslu: 'Pane Putine, k Ukrajinské hranici se z Ruska blíží tanková divize, prosím Vás, zastavte si ji.' a 'Pane Bidene, na Ukrajinu se, byť na její pozvání, přesouvá divize raket krátkého doletu; prosím Vás, vraťte ji zpátky.' V obou případech s (asi nevyřčeným) dovětkem '...moc by nám oběma uškodilo, kdybych ji musel nechat zničit já, totiž prostředkem, který máte i Vy: sotva už bychom se pak dokázali dohodnout, kde přestat a ani nemůžeme říct 'šli bychom pod kytky oba', protože by nás pak, ze všech těch lidí, které jsme si vzali na starost, už neměl kdo zahrabat ani kam zahrabat.'

   Světoví politici občas zmiňují potřebu změny organizace Rady bezpečnosti (takovou zmínku jsem viděl v knize paní Thatcherové z r. 2002, v souvislosti s tím, má-li se Indie stát členem Rady bezpečnosti). To testování vždy dvou z jejích členů některým členským státem OSN by bylo dobré vodítko pro takové vybírání těch zodpovědných vedoucích velmocenských bloků za privilegované (dnes 'stálé') členy Rady bezpečnosti s právem veta. To by časem mohlo naznačit i recept na aspoň jeden z aspektů hlavní potíže, kterou vidím v globalizaci, totiž ztráty možnosti konkurence. Kdyby tahle věc fungovala pro tu Ukrajinu, jak jsem napsal, bylo by dobře ujasnit, jde-li z té jedné strany o zodpovědnost USA, které už tím privilegovaným členem Rady bezpečnosti jsou, nebo mají-li obecně těmi privilegovanými členy Rady bezpečnosti být NATO, a další takové vojensko-politické bloky. Smyslem téhle mé úvahy byla možnost změny „koncertu velmocí“, který se v třicátých létech neosvědčil, protože jednotlivé velmoci byly na prevenci slabé a ovšem neměly dirigenta schopného jim bránit ve vzájemném poškozování, a v kterém to i současnou organizací Rady bezpečnosti dost skřípe, na co možná dlouhodobý „koncert komorního dua velmocenských bloků“ (obdoba systému dvou stran), který udržel aspoň ve světovém měřítku od druhé světové války 'horký mír'; zaplať pánbůh, i v té 'studené válce' jsme přežili.

   Situace ve studené válce vojenské řešení zaplať pánbůh neměla. Kolem r. 1968 jsem někde viděl rozhovor s vysokým vojenským činitelem Západu, nejspíš NATO. Nějaký český naivka mu vyčítal, že nám nepřišli na pomoc a ten voják odpověděl ve smyslu: 'Máte tu opravdu krásné město a v něm milion lidí. Zkuste si představit, jak by to tu vypadalo a kolik z těch lidí by bylo aspoň tak zdravých, aby mohli vyjít ven se podívat.' Nojo, ta sovětská okupace byla otrava, s mnoha bezprávími a surovostmi, ale její začátek byla elitní vojensko-politická akce s naprostým minimem mrtvých. V té situaci byl přístup světového společenství podle mne správný. A všechny ty žvásty o našem nedostatečném hrdinství opravdu jen žvásty. Správně učinili ti, kdo takový režim nechali s tou pomocí světového společenství vyhnít a podle možnosti tomu vyhnívání pomohli aspoň morálně. V tom smyslu byl rozdíl našeho přístupu proti předchozí nacionálně socialistické okupaci naprosto zásadní. Právě ta rozhodující etapa úsilí celosvětového společenství, jejíž hlavní náklady nesly USA, nám i dalším národům Evropy nakonec přinesla osvobození od sovětské okupace. I v té souvislosti mi vadí, když se teď EU, která se přitom právě na úkor USA a budoucnosti naší svobody svou součinností se Sovětským svazem obohacovala, cpe do role „světového mírotvorce“.

   To „komorní duo velmocenských bloků“ (v blízké budoucnosti nejspíš NATO a bloku Ruska s některými státy býv. Sovětského Svazu a možná s Čínou) mi připadá jako přijatelná základna i k vylepšování toho 'horkého míru' (podobně Benešovu 'mostu'; ta strana, která bude technicky nabírat vrch, bude mít zájem i aby se dodržovala autorská práva); ani ta 'studená válka' nevytvořila zcela neprostupnou hranici pro vědecký pokrok a kulturní vývoj; kdoví, nebyla-li ta situace vlastně optimální, tedy tehdy nejlepší z možných.

Rusko se zasloužilo o stabilitu světového uspořádání součinností s NATO při boji proti terorizmu na Blízkém východě a pan Biden by ji neměl porušovat pokusem zneužít Ukrajince k boji proti ruské konkurenci.

Dávejme si velký pozor na ty, kdo mazaně vyvolávají nedorozumění!

   Při té mediální propagandě i v EU a v Rusku.
Přes provokace cesta k míru nevede!

   V únoru 2015 byla situace velice nebezpečná, jak jsem se obával a snažil jsem se aspoň svou mravenčí silou upozorňovat, koho jsem mohl. Z České televize jsem později 3.5.15 slyšel, že 'byla obnovena horká linka mezi NATO a Ruskem, tehdy přerušená'. I to, co jsem tu tenkrát o těch „červených telefonech“ napsal, bylo tedy v tom lednu 2015 příliš optimistické – naděje na záchranu lidstva byla pak při tom harašení jadernými zbraněmi ještě menší. Na té akutní nebezpečnosti jsme se tenkrát otřeseni shodli s přírodovědcem2 (ten teď už ovšem zase dělá obtěžovanou slečinku). Ten můj odhad pravděpodobnosti vyjádřím názorněji: V tom únoru 2015 šlo skoro o 'ruskou ruletu' (pravděpodobnost sebevraždy 1/6) s civilizací a životem na Zemi. Spuštění té opravdu poslední katastrofy je totiž v rukou příliš mnoha lidí, mj. kapitánů a techniků jaderných ponorek, a ti lidé jsou vystaveni nesmírnému stresu. Přitom velké katastrofy vznikají hlavně selháním lidí. To, co udělal ten turecký důstojník sestřelením letadla spojence, když nepřítel taková letadla vůbec nemá, může ještě snadněji udělat technik nebo kapitán jaderné ponorky. A kdo si zkusí ruskou ruletu několikrát, jde pod kytky skoro jistě. Tomu Einsteinovu varování, že v další válce budou zbraněmi klacky a kameny, jest rozumět tak, že taková válka bude na Zemi v nepravděpodobném nejpříznivějším případě možná až za miliardu let. Ta situace byla podobná maličkému modelu - Černobylu tím, že pánové Obama a Putin už vypnuli poslední bezpečnostní pojistku!

   Nebuďme tak bezstarostní a se všemi dalšími lidmi na světě přesvědčujme lidi v těch velmocích, ať si dají pozor na zástupné problémy a vybírají své vedoucí politiky podle závazku, že budou dbát i technicky na ty poslední bezpečnostní pojistky a že nepřipustěj další takové přerušení té horké linky!