Ukrajina potřebuje naši dobrou součinnost s NATO a my potřebujeme ubezpečení naší pozice v EU
(Počátek "globální strategické iniciativy českého důchodce".)

Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého. Mt 5,37

Tomáš Pečený

   Po Putinově vyhlášení potřeby nového státu na území Ukrajiny je podle mne jistě potřeba, aby se Česká republika podílela patřičně na sankcích postihujících Rusko za destabilizování Ukrajiny hrubým vměšováním do jejích záležitostí. Tak, jak píšu v souhrnu mých politických názorů. Rozumím snaze Ruska neoslabovat svou strategickou pozici, ale historie nejen dvacátého století doufám každého poučila, že i řešení „dohodou“ na úkor těch slabších ***/ jen podněcuje agresora a výsledek je zničující pro všechny. Rusku ty sankce měly zabránit v pokračování skrývané agrese (viz např. ****/) a tím vytváření dalšího válečného ohniska; psal jsem tu, že by v důsledku těch sankcí nemělo dosáhnout tou svou agresí ničeho podstatného, zejména ne rozdělení Ukrajiny nebo předpokladů k takovému rozdělení. Přijetí Ukrajiny do NATO podle analytiků (Weigl 2014) ve skutečnosti nepřipadalo v úvahu a byl bych rád viděl, kdyby světové mocnosti spolu s těmi sankcemi EU přiměly Rusko, aby se s tím spokojilo.

   Politika světových mocností, jasně vyjádřená k 16.11.14 na summitu G20 v Australii, se mi líbí. Zejména se mi líbil postoj prezidenta USA Obamy, který odmítl s Putinem osobně jednat s jasným odůvodněním a britského premiéra Camerona, který panu Putinovi veřejně řekl, že to, co udělal na Ukrajině je nepřijatelné. Na odchod Ruska z Krymu nebo na jeho dohodu o té věci s Ukrajinou tak, aby z toho měla Ukrajina prospěch, to ale nestačilo. (Za přijatelné bych považoval pokračování pronájmu té válečné základny Rusku, které by Ukrajině pomohlo řešit její hospodářské problémy. A ten Obamův postoj se mi pak přestal líbit, když připustil vypnutí poslední bezpečnostní pojistky, viz dále závěr.)

   Všechny ty zlé věci na Ukrajině nezpůsobilo totiž prvotně Rusko tou svou agresí, ale hurá-přístup zejména EU, který už dlouho postrkoval Ukrajinu do toho postoje, který teď nese to nejhorší „ovoce“ vyhlášením Ukrajiny, že nedodrží dohodu s Ruskem o její vojenské neutralitě. Tím vzniká krajně nebezpečná jiskra u toho sudu s prachem, na kterém všichni na té naší kuličce Zemi sedíme, tak jako před první světovou válkou v Srbsku a Hercegovině a před druhou světovou válkou okolo Německa, Sovětského svazu a Japonska. Uvažte, jak máme teď Rusům dokazovat, že takto připravené přesunutí mocných vojenských sil k jejich hranici v místě, přes které vzešel minulý hrozný útok na jejich existenci, opravdu nemůže vést k něčemu takovému znova. Moje žena se pohoršila, když jsem jí řekl, že na Putinově místě bych ten Krym obsadil (zoufale) také. Podívejte se na tyhle mé stránky, co v Česku dokáže komunisticko-sudeťácká PRopaganda; ta je teď zaměřena zejména proti prezidentu Zemanovi – a vnímám ji asi správně jako slabý odvar té, která se už mnoho desítek let valí na běžné Rusy o tom, jakým zlým úhlavním nepřítelem jsme pro ně my s NATO; už déle a tím snad ještě účinněji než to před druhou světovou válkou dělala v Německu ta Goebbelsova !

   Ty sankce dávají té ruské PRopagandě možnost „vysvětlovat“ lidem v Rusku jejich potíže právě tím, že jsme je způsobili my. Uvažme, nemáme-li evropským a světovým politikům ty sankce teď rozmlouvat a přesvědčovat je k nějakému projektu Vostok-Apollo-Ariane-... a obdobě UNRRA a Marshallova plánu pro Ukrajinu a (za podmínky souhlasu s tím umožněním informování) pro Rusko. S tím, že NATO a Rusko se společně za bezpečnost Ukrajiny zaručí, změní-li Ukrajina své rozhodnutí a zůstane neutrální; a s tím, že humanitární pomoc i Ukrajině nebude považována za vojenskou činnost jen tehdy, bude-li výslovně vyžádána ukrajinskou vládou a bude-li s každou její částí předem souhlasit NATO i Rusko.

   Ukrajinské vládě to umožní, aby se rozhodla i o způsobu kontrol, které si případně Rusko i NATO jako podmínku těch svých souhlasů vyžádají.

   Takový postup bych považoval za správný mj. i v případech, dnes již historických a tehdy promarněných: když v třicátých létech zasahovalo Německo a ve čtyřicátých létech Sovětský svaz do záležitostí Československa. Jako příklad je z toho sporný ten rok 1948, ale podle mého názoru by ta situace vůbec nenastala, kdyby to svět byl ve dvacátých a třicátých létech zvládl. Na tom tehdy významně pracoval ministr zahraničí/prezident Beneš, ale ani zkušenost světa s první světovou válkou nestačila a světové společenství strpělo Německu vystoupení ze Společnosti národů ani nedokázalo včas zabránit zejména Švédsku v prodeji železné rudy Hitlerovi, dokud jeho vojenská síla nepřerostla mez, která mu pak umožnila rozpoutání druhé světové války. Nezapomínejme jakou roli v tom tenkrát hrála ta propaganda, která líčila zbrojní výdaje jako sociální výdobytek a připravovanou expanzi jako osvobozování prý utlačeného (smyšleného) národa. Teď má svět navíc zkušenost se skoro Nobelovou 'absolutní zbraní' i dobré průzkumné prostředky.

   Takový přístup k lokálnímu konfliktu by znamenal, že Ukrajina by si vybrala ze světových velmocenských bloků právě jen dva, kterých se to hodně týká a prohlásila by je společně za garanta své bezpečnosti. Dnes už je snad běžné, že vrchní velitelé velmocenských bloků mají spolu „červené telefony“. V tom konkrétním případě Ukrajiny by to znamenalo, že právě Rusko (se svými případnými dobrovolně podřízenými spojenci) a NATO budou osvědčovat, jak takovou situaci zvládají. Představuji si ty „červené hovory“ asi ve smyslu: 'Pane Putine, k Ukrajinské hranici se z Ruska blíží tanková divize, prosím Vás, zastavte si ji.' a 'Pane Obamo, na Ukrajinu se, byť na její pozvání, přesouvá divize raket krátkého doletu; prosím Vás, vraťte ji zpátky.' V obou případech s (asi nevyřčeným) dovětkem '...moc by nám oběma uškodilo, kdybych ji musel nechat zničit já, totiž prostředkem, který máte i Vy: sotva už bychom se pak dokázali dohodnout, kde přestat a ani nemůžeme říct 'šli bychom pod kytky oba', protože by nás pak, ze všech těch lidí, které jsme si vzali na starost, už neměl kdo zahrabat ani kam zahrabat.'

   Světoví politici občas zmiňují potřebu změny organizace Rady bezpečnosti (takovou zmínku jsem teď viděl v knize paní Thatcherové z r. 2002, v souvislosti s tím, má-li se Indie stát členem Rady bezpečnosti). To testování vždy dvou z jejích členů některým členským státem OSN by bylo dobré vodítko pro takové vybírání těch zodpovědných vedoucích velmocenských bloků za privilegované (dnes 'stálé') členy Rady bezpečnosti s právem veta. To by časem mohlo naznačit i recept na aspoň jeden z aspektů hlavní potíže, kterou vidím v globalizaci, totiž ztráty možnosti konkurence. Kdyby tahle věc fungovala už brzy pro tu Ukrajinu, jak jsem napsal, bylo by dobře ujasnit, jde-li z té jedné strany o zodpovědnost USA, které už tím privilegovaným členem Rady bezpečnosti jsou (jak jsem bez přemýšlení napsal do toho vzorového „červeného hovoru“), nebo mají-li obecně těmi privilegovanými členy Rady bezpečnosti být NATO, a další takové vojensko-politické bloky. Smyslem téhle mé úvahy je možnost změny „koncertu velmocí“, který se v třicátých létech neosvědčil, protože jednotlivé velmoci byly na prevenci slabé a ovšem neměly dirigenta schopného jim bránit ve vzájemném poškozování, a v kterém to i současnou organizací Rady bezpečnosti dost skřípe, na co možná dlouhodobý „koncert komorního dua velmocenských bloků“ (obdoba systému dvou stran, když vidím ty patové koaliční situace u nás), který udržel aspoň ve světovém měřítku od druhé světové války 'horký mír'; zaplať pánbůh, i v té 'studené válce' jsme přežili.

   Situace ve studené válce vojenské řešení zaplať pánbůh neměla. Kolem r. 1968 jsem někde viděl rozhovor s vysokým vojenským činitelem Západu, nejspíš NATO. Nějaký český naivka mu vyčítal, že nám nepřišli na pomoc a ten voják odpověděl ve smyslu: 'Máte tu opravdu krásné město a v něm milion lidí. Zkuste si představit, jak by to tu vypadalo a kolik z těch lidí by bylo aspoň tak zdravých, aby mohli vyjít ven se podívat.' Nojo, ta sovětská okupace byla otrava, s mnoha bezprávími a surovostmi, ale její začátek byla elitní vojensko-politická akce s naprostým minimem mrtvých. V té situaci byl přístup světového společenství podle mne správný. A všechny ty žvásty o našem nedostatečném hrdinství opravdu jen žvásty. Správně učinili ti, kdo takový režim nechali s tou pomocí světového společenství vyhnít a podle možnosti tomu vyhnívání pomohli aspoň morálně. V tom smyslu byl rozdíl našeho přístupu proti předchozí nacionálně socialistické okupaci naprosto zásadní. Právě ta rozhodující etapa úsilí celosvětového společenství, jejíž hlavní náklady nesly USA, nám i dalším národům Evropy nakonec přinesla osvobození od okupace. I v té souvislosti mi vadí, když se teď EU, která se přitom právě na úkor USA a budoucnosti naší svobody svou součinností se Sovětským svazem obohacovala, cpe do role „světového mírotvorce“, viz dále. A to, jestli si svou svobodu dokážeme dobudovat a udržet, záleží jen na nás, občanech těch osvobozených států; tak, jako to v případě Ukrajiny nemůže záležet na nikom jiném, než na jejích občanech.

   To „komorní duo velmocenských bloků“ (v blízké budoucnosti nejspíš NATO a bloku Ruska s některými státy býv. Sovětského Svazu a možná s Čínou) mi připadá jako přijatelná základna i k vylepšování toho 'horkého míru' (podobně Benešovu 'mostu'; ta strana, která bude technicky nabírat vrch, bude mít zájem i aby se dodržovala autorská práva); ani ta 'studená válka' nevytvořila zcela neprostupnou hranici pro vědecký pokrok a kulturní vývoj; kdoví, nebyla-li ta situace vlastně optimální, tedy tehdy nejlepší z možných. Recept na trvalé předcházení bezkonkurenční globalizaci to sice není (studenou válku demokratický Západ vyhrál), ale některé věci ten přechod k unipolaritě přinejmenším přibrzdily. Myslím tu „občanskou iniciativu“ s ukradením výrobního postupu atomových zbraní a jeho předáním Stalinovi, která měla něco společného s Cambridge, a kterou jsem pak považoval za nejotřesnější výstřelek akademického levičáctví. Ona totiž vycházela ze zřejmé neznalosti základních faktů: riziko, že právě Stalinovo Rusko s velmi omezeným vlivem rozumných lidí na politiku podcení nebezpečí konce života na Zemi a ty zbraně použije, mi i ještě dnes připadá větší než hypotetické riziko unipolární dominance USA s následnou orwellovskou globalizací. Horší bude, jestli je vojenská síla těch, kdo se odvolávají na islám, větší než některého z těch zmíněných možných bloků. Na Wikipedii zkoprněle vidím, že se k zařazení do Rady bezpečnosti uvažuje i o těch islamistech; to bych považoval za hrubou chybu, pokud snad předem nezaručejí ochotu přejít ze stadia opravdové války na válku studenou a vzdát se snahy získat zbraně hromadného ničení. To, co vidím o počínání t.zv. „islámského státu“, plně odpovídá mému termínu 'náckovský'. I takovou zkušenost už svět druhou světovou válkou získal: s nácky se na aspoň 'studené válce' dohodnout nelze a proto jedinou naději na záchranu civilizace i života na Zemi vidím v prevenci: doslova za každou cenu menší než sebevraždu celé Země jim zabránit, aby se zmocnili jaderných zbraní a dalších zbraní hromadného ničení. Teď se ukazuje v plné nahotě zločinnost skrze pitomost takových spolčení, jako je Ne základnám, viz odkaz bojovníci za mír z textu o socializmu a k radaru v Česku. V úvodu toho textu píšu i o poměru náckovství (nacionálního socializmu) a komunizmu v souvislosti s hrozbou, že počínání lidí způsobí 'konec všeho života na Zemi'. Ti nejmocnější privilegovaní členové Rady bezpečnosti by tedy nesli starost o svět hodně i na své náklady. Ti, kdo se do „jaderného klubu“ derou bez souhlasu všech těch nejmocnějších, by museli vidět, že při prvních příznacích skutečného jaderného vyzbrojování rychle následuje účinný preventivní útok; ti co ten souhlas dostanou, by se za to museli dostatečně angažovat v roli těch garantů bezpečnosti a hodně na to platit. Jinak si nedovedu představit, jak by bylo možno situaci zvládat. (Teď, když se snažím tu věc promýšlet v co nejširších souvislostech už rozumím lépe tomu, co řekl dříve prezident Zeman, viz konec mých komentářů.)

   Tady bych měl také říci jasně, proč pořád navrhuji tu garanci NATO a Ruska. Zkusme si cvičně odpovědět, co by se stalo, kdyby Rusko vzalo tu provokaci EU s dalekosáhlým posunem vojenské hranice vážně a použilo by proti (EU bez NATO) svou vojenskou sílu. Totiž co by se stalo kromě toho, že by Evropa zmizela ze světa a bylo by v něm trochu víc radioaktivity a smradu ze spáleného biologického odpadu. Nojo, ale co u té věci tedy paní Merkelová a další „mírotvorci“ z EU vůbec dělají? Zastupují NATO!? Opravdu jim NATO k té provokaci takového rozsahu dalo předem patřičně jednoznačný mandát?! Nebo jen zase Německo se svými zrovna tak nezodpovědnými nohsledy (např. panem Schwarzenbergem) - pokolikáté už, i za mého života!- postavilo svět před skoro neřešitelnou situaci, kterou si ve svém sobeckém a dobře maskovaném zájmu vytvořilo?!

   Obecnou představu, jak takové místní problémy v mezinárodním měřítku řešit, tu popíšu na tom nejbližším konkrétním ukrajinském úkolu: Když se ukáže, že je Ukrajina dost bezpečná proti vnějšímu ozbrojenému zásahu nekontrolovanému souhlasem obou těch garantů/nejmocnějších, bude ovšem potřeba, aby si své problémy, zejména problém s těmi, kdo nadále nechtějí být jejími občany, vyřešila. Totiž tak, aby s jejím postupem oba ti garanti souhlasili. Za krajně chybné bych považoval nějaké rozhodování o jejích vnitřních záležitostech nějakou vnější arbitrážní institucí. Tím se vracím k tomu, co jsem psal o té humanitární pomoci: Nechť si každý z těch dvou garantů zřídí vlastní vyšetřovací instituci a dohodne s ukrajinskou vládou její kompetence. Pak se každý z těch dvou garantů rozhodne, dá-li souhlas k příslušné části vnějšího zásahu jiné strany (např. té části humanitární podpory), vyžádané ukrajinskou vládou, uzná-li ta vláda tím vyžádáním, že není schopna ten problém ukrajinskými prostředky dořešit. Pro ty separatisty vidím jako dobré, když jim ukrajinská vláda připomene možnost, kterou jim dává mezinárodní právo, totiž přijmout ('optovat') jiné státní občanství, nejspíš ruské, kdyby se nechtěli zapojit do demokratického využívání občanství ukrajinského. Jako první bude ovšem zapotřebí zastavit ty boje. Tady vzniká s hlediska mezinárodního práva problém, když Rusko, jako privilegovaný člen Rady bezpečnosti s právem veta, je samo podezřelé z vojenské podpory těch separatistů a co snad ještě horšího, samo to mezinárodní právo porušilo zabráním Krymu. Tady vidím právě rozhodující úlohu ukrajinské vlády. Když už bude mít garance své bezpečnosti od obou NATO a Ruska, a ti separatisté by neuposlechli výzvu ke klidu zbraní, musí se ukrajinská vláda rozhodnout, je-li schopna ty separatisty porazit vlastními silami s přiměřenými ztrátami svých občanů. Kdyby uznala, že není, je logické, že požádá oba ty garantující partnery o vojensko-technickou pomoc např. dodávkami zbraní. Kdyby to snad jeden z nich odmítl, je mj. na Radě bezpečnosti OSN, aby přijala přiměřená opatření; při její neakceschopnosti vyplývající z toho práva veta je ta odpovědnost na celém světovém společenství. Právě na té ukrajinské vládě bude záležet, podaří-li se jí dokázat světovému společenství nepochybně, jestli a která z těch dvou garantujících stran porušuje mezinárodní právo. Ti separatisté totiž tom mezinárodním právu žádnou oporu nemají: Buď jsou to občani Ukrajiny a pak to právo svým bojem proti vlastní vládě sami popírají, jinými slovy jsou to gangsteři a je jasné, jak je s nimi potřeba naložit. Nebo se považují za občany jiného státu; těžko padá v úvahu, že by to byl jiný stát OSN a tedy se považují za občany Ruské federace. Když je Ruská federace za své občany nepřijme, je logické, že musí plně podporovat boj proti gangsterům; když je za své občany přijme nebo bude právnicky kličkovat s 'takystáty', je za jejich počínání odpovědná automaticky, bez nějakého dokazování o množství vojenské podpory kterou jim poskytuje, a světové společenství už ukázalo, jak si s takovou situací poradí. Rusko jistě dobře vidí, že to nemůže podceňovat. To, co jsem tu napsal o mezinárodním právu, je ovšem jen můj názor. Ale nedovedu si představit, jak by vůbec mohlo mezinárodní společenství bez takových zásad udržitelně fungovat. Důležité je vždycky najít jasnou otázku, na kterou lze odpovědět jen Ano nebo Ne. Změny hranic jsou možné jenom válkou nebo dohodou; a protože víme, co by teď válka znamenala, prosme zúčastněné strany ať se dohodnou! Vzpomínám si na významný precedent právě mezi Ruskem a USA: USA si od Ruska kdysi koupily Aljašku. Nedávno jsem četl v novém cestopisu z Aljašky, jak tamější Indiáni šli do pravoslavného kostela.
   Podmínkou pověření OSN pro tu úlohu každé z obou garantujících stran mělo podle mne být pořízení informačního střediska OSN ve státě té strany, s tím, že bude mít k dispozici patřičnou mediální techniku tak, aby skoro každý obyvatel mohl ty informace přímo od OSN (možná nezávisle od více institucí OSN) trvale pravidelně dostávat. Tak by se podle mne nejlépe bránilo tomu, aby ty mocné strany samy dělaly v té věci škodu.
   
Samozřejmou podmínkou takového pověření musí být, že bude platit mezinárodně uznaná hranice. V případě Ruska to tedy znamená, že by se současně muselo o své přítomnosti na Krymu s Ukrajinou dohodnout. Když to odmítne, bude světovému společenství jasné, kdo je nepoučitelný agresor a ve smyslu naznačeném tím summitem G20 doufám, že neujde tomu, aby byl jako takový potrestán tím, že svět doničí jeho hospodářství, i když pak bude muset řešit důsledky. Kdyby Rusko a Čína za takových okolností chtěli vstoupit do super-strategického spojenectví, je to jejich věc (i jak se pak při té světové blokádě dohodnou o Sibiři).

   Nezapomínejme při všech těchhle úvahách o budoucnosti světa také sami na sebe. Naši politici by i teď měli požadovat veřejně potvrzování výslovné formulace ČESKO-NĚMECKÉ DEKLARACE (viz i předposlední odstavec **/), aby v Evropě i ve světě bylo po té stránce pořád jasno.
   
Podstatné otázky totiž ani v těch souvislostech s ruskými zásahy na Ukrajině nezazněly:
- Čím se liší ten Putinův výrok a vytváření separatistických takystátů od skrývaného oficielního programu '20 Punkte', zejména jeho bodu 18., sdružení Sudetendeutsche Landsmannschaft proti České republice !? ['...nezřekneme se obnovení porušeného práva'] rozumí se práva, které si určili sami, nejspíš v Hitlerově Sudetengau = českém pohraničí, a bylo podle nich porušeno kapitulací Hitlerovy Velkoněmecké říše a dohodami vítězů té druhé světové války, mj. USA, Francie a tehdejší formy Ruska, kteří v té věci zastupovali i své spojence, mj. Československo [' a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním. ...
18. Ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko-moravsko-slezského prostoru ponechává zásada sebeurčení národů různá státní a mezinárodněprávní řešení. Řešení, odpovídající právu sebeurčeni národů, je však neslučitelné s pokusem začlenit Němce a Slováky do centralistického českého státu, v němž jim bude přiznáno menšinové postaveni („čechoslovakismus").']
- Jak je to vlastně se slučitelností Německa, jako člena NATO, s takovými požadavky na jiný stát NATO !? ten program toho sdružení oficielní podporu vládních činitelů Spolkové republiky Německo, jak se chlubí na svých stránkách i paní kancléřkou Merkelovou, nebo nemá !? Viz i */ a 4/ (u jména redaktora Vondráčka).

   Sledujme aspoň dobře, kteří naši politici přispívají dostatečně k jistotě plnění té deklarace, abychom se tady brzy zase nedočkali další takové „ochrany oprávněných zájmů“, ve skutečnosti zájmů politiků spoléhajících na potomky lidí přemístěných po válce z našeho pohraničí. Zase i s takovými důsledky, jaké jsme doteď viděli na Ukrajině.

   Při prvním dojmu z toho zmíněného summitu G20 jsem tu totiž vzpomněl na mnichovanství a pakt Molotov-Ribbentrop. Moc mne proto překvapuje (v diplomatickém smyslu toho slova) formulace beránčího přístupu těch separatistů, tak dojemně shodná s příslušným bodem těch '20 Punkte'. Je definitivním cílem paní kancléřky Merkelové zajistit s prezidentem Putinem skutečně stabilní a suverénní Ukrajinu?! Teď je teprve dobře vidět, proč Německo potřebovalo tak zpřetrhat vztahy mezi Českou republikou a USA, jak se prokázalo při soudu s ministrem Dr. Bartákem.

   Líbilo by se mi, kdyby se i Rusko a Čína a skoro všechny další státy mohly trochu schovat pod „jaderný deštník“ SDI, tak jako my. O tom jsem psal v tom textu o socializmu a k radaru v Česku; také prezident Zeman by ten radar pak už jistě nevnímal jako ohrožení naší bezpečnosti tím, že je (provokativně a neúčinně) namířen proti superjaderně vyzbrojenému Rusku. S jeho postojem, že Rusko sotva může být členem EU, mj. protože je příliš velké, jsem souhlasil (v květnu 2015 vidím, že svůj názor opravuje). A v uskutečňování jeho zásady 'S teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje!' vidím jedinou možnost naší záchrany, pokud snad ti, kdo se odvolávají na islám, neprojevějí sami ochotu přejít z opravdové na studenou válku. (A ani křesťané by neměli brát některé zmínky, které jsou prý ve Starém zákoně, moc doslova. Bylo by krásné, kdyby všichni lidé na světě považovali za nejvyšší morální autoritu jednu jedinou, určenou tak jednoznačně, jak se o to zřejmě snažili ti arabští myslitelé, kteří pro Boha - Alláha zavedli jediný symbol; a kdyby pro tu autoritu byla zformulována tak přesně shodná základní přikázání týkající se násilí.)

Dávejme si velký pozor na ty, kdo mazaně vyvolávají nedorozumění!

   Při té mediální propagandě i v EU a v Rusku.
   
Prezident Zeman vyjádřil svou cestou do Ruska na vzpomínku vítězství nad nacionálním socializmem právě naši vděčnost těm, kdo i za naše životy bojovali a přitom nepodpořil ty kdo zatlačují svět k porušování mezinárodního práva a sebevražedné vojenské konfrontaci NATO a Ruska. I česká vláda se podle mne postavila rozumně k Putinově provokaci s „pietní“ připomínkou obětí Hitlerova běsnění průjezdem zjevně násilnického motorkářského spolku. Toho spolku, který oslavil to porušení mezinárodního práva s obsazením Krymu, za které má podle mne světové společenství přimět Putina k omluvě jako za termínovaně krátkodobé opatření k návratu do předchozího stavu. (Pokud vím, činitelé toho spolku jsou i na seznamu osob, na které se vztahují sankce USA.)

   Přístup toho motorkářského spolku mi připomínal roli Hitlerových SA. A s ostentativním porušováním mezinárodního práva Ruskem, z období, kdy si jeho vedení myslelo, že si to může beztrestně dovolit, máme i vlastní bohaté zkušenosti.

Přes provokace cesta k míru nevede!

   Ta situace v únoru 2015 byla přitom tak nebezpečná, jak jsem se obával a snažil jsem se aspoň svou mravenčí silou upozorňovat, koho jsem mohl. Z České televize jsem později 3.5.15 slyšel, že 'byla obnovena horká linka mezi NATO a Ruskem, tehdy přerušená'. I to, co jsem tu o těch „červených telefonech“ napsal, bylo tedy v tom lednu příliš optimistické – naděje na záchranu lidstva byla pak při tom harašení jadernými zbraněmi ještě menší. Na té akutní nebezpečnosti jsme se tenkrát otřeseni shodli s přírodovědcem2 (ten teď už ovšem zase dělá obtěžovanou slečinku). Ten můj odhad pravděpodobnosti vyjádřím názorněji: V tom únoru 2015 šlo skoro o 'ruskou ruletu' (pravděpodobnost sebevraždy 1/6) s civilizací a životem na Zemi. Spuštění té opravdu poslední katastrofy je totiž v rukou příliš mnoha lidí, mj. kapitánů a techniků jaderných ponorek, a ti lidé jsou vystaveni nesmírnému stresu. Přitom velké katastrofy vznikají hlavně selháním lidí. To, co udělal ten turecký důstojník sestřelením letadla spojence, když nepřítel taková letadla vůbec nemá, může ještě snadněji udělat technik nebo kapitán jaderné ponorky. A kdo si zkusí ruskou ruletu několikrát, jde pod kytky skoro jistě. Když tu věc lidstvo nedokáže brzy technicky zabezpečit tak, že během 15 minut letu té rakety bude možnost po tom horkém telefonátu její nálož deaktivovat, ta raketa bolestivě zabije desítky milionů lidí hned a tím neodvratně spustí odpálení i těch dalších tisíců takových raket, které během jedné hodiny už neodvratně způsobějí bolestivé pozabíjení nebo pomalou smrt všeho udušením a hladem a mrazem. Tomu Einsteinovu varování, že v další válce budou zbraněmi klacky a kameny, jest rozumět tak, že taková válka bude na Zemi v nepravděpodobném nejpříznivějším případě možná až za miliardu let. Ta situace byla podobná maličkému modelu - Černobylu tím, že pánové Obama a Putin už vypnuli poslední bezpečnostní pojistku! Nebuďme tak bezstarostní a se všemi dalšími lidmi na světě přesvědčujme lidi v těch velmocích, ať si dají pozor na zástupné problémy a vybírají své vedoucí politiky podle závazku, že budou dbát i technicky na ty poslední bezpečnostní pojistky a že nepřipustějí další takové přerušení té horké linky!