{S laskavým svolením CEP tu vyvěšuji rozbor pana profesora Kvačka ze sborníku CEP č. 92/2011 'Viktor Dyk'.

Pane senátore doktore Pitharte-Podivene, pane B. Doležale , pane doktore Čulíku, pane inženýre Hošku , pánové Šimurdo a Kieslingere, pane profesore Bělohradský a paní doktorko Šiklová, přečtěte si ho prosím!

     RNDr. Tomáš Pečený    27.10.11}

 

Dykovo názorové zrání

Robert Kvaček

profesor Filozofické fakulty UK

Praha toho už zažila! Slavnostní průvody, nadšená rozjaření, také ale rozhořčení, demonstrace a rvačky. Počátkem prosince 1897 se pro Čechy stala politickým „bitevním polem". Zdvihlo je ponížení z Vídně, výsměch a nenávist Němců. Odpověděli po­dobně nenávistně. Několik dní žila Praha v rozčilení, hučela a pra­la se. Jaký div, že zvláště pro mladé se ty chvíle staly zážitkem na celý život!

Konec Badeniho vlády

Na počátku byl paradoxně konec, a to rakouské vlády. Vedl ji hrabě Badeni, který po několik měsíců usiloval o jazykovou rov­noprávnost v českých zemích. Němečtí nacionalisté a pangermáni ho za to odsoudili k politické smrti a ve spojenectví s dalšími nespokojenci jí koncem listopadu 1897 dosáhli. Němci v Čechách ji náramně oslavili, v pohraničí honem na Čechy. Za své braly čes­ké společenské místnosti, někde byty, občas zuby. Rána klackem do hlavy byla nádavkem.

V Praze se nejdříve, jako obyčejně, rozjařili němečtí studenti. Pivo teklo proudem, dodávalo kuráž, dobře se pak mašírovalo. Ještě se musela na kabát připnout německá trikolóra, zazpívat pí­seň všech pangermánů o stráži na Rýně, prostě zachovat se tak, jako by tu byla německá říše a nikoliv Rakousko a Čechy. Pak se vyrazilo. Veselý a bojovný průvod šel Prahou na Vinohrady, k bytu jednoho profesora a poslance. Byl to hrdina, ten pan Pfersch, před několika dny vytáhl na polské a české poslance nůž. Však mu pak studenti věnovali na památku nůž stříbrný.

Cesta z Vinohrad už tak veselá nebyla. Češi přijali úspěch Bade­niho nepřátel s rozhořčením. Na výsměch vítězů začali odpovídat vztekem. První to poznali právě němečtí studenti. Na Václavském náměstí se strhlo k „tuhé bitce", jak zapsal svědek. Zvěst o ní při­vedla další davy. Už se sice neměly s kým prát, studenti zmizeli, tak lidé aspoň zpívali a nadávali. Objevila se policie, která „zakro­čila s ohromnou rázností". Napadení si to nenechali líbit, začaly rvačky. Večer 29. listopadu už byl střed města plný. Policajti vy­táhli bodáky a šavle, oháněli se pažbami. Ze zástupů vyletěly ka­meny, do oken, výkladních skříní a na pouliční lampy.

Druhý den bylo hůř. Davy mířily k sídlům německých spolků a redakcím a k domům německých šlechticů. Oken bylo rozbito bezpočet. Přibylo raněných a zatčených.

Třetího dne, 1. prosince, se v ulicích objevili dragouni z Bran­dýsa. Přijeli pomoci pražským vojákům, kteří zasahovali už včera. Mnoho to nepomohlo. Navečer 2. prosince byly Praha a sousední okresy spoutány výjimečným stavem. Konečně se ulice přece jen vyprázdnily. Zato soudní budovy byly pak plné. Na smrt se sice neodsuzovalo, ale sedět za mřížemi nebylo také nic příjemného.

Prohloubily se národnostní nesváry v českých zemích. Jazyko­vou rovnoprávnost brali Němci, jejich politikové a úředníci, jako útok na svou národnost. Bylo to pochopitelné z hlediska dosavad­ního stavu, který vyžadoval němčinu, ale nenutil k češtině. Bylo to pošetilé z hlediska reálných národnostních poměrů v Čechách a na Moravě, kde Čechů bylo přes dvě třetiny obyvatel.

Protirakouský odboj

Badeniho pád znamenal více, než současníci tušili. Prosincové krize se už vlastně nemělo Rakousko-Uhersko zbavit. Problematizovala jeho další politický život, vložila do něj tenze, které nenacházely řešitele a proto ani řešení. Pražský německo-český prosi­nec hluboce zasáhl Viktora Dyka. Naplno ne hned, až poté, co si ho po svém vyložil, ale pak už trvale. Byl podstatný pro jeho názo­rové zrání.

Citelným podílem přispěl k tomu, že po několikaletém hledání hodnot našel Dyk v národě, v jeho bytí a soubojích o ně, v jeho úsilí po rozhodných činech a neúklonných postojích, hodnotu vrcholnou. Zároveň si pro ni vytvářel měřítka, která ale jako by nebyly z tohoto světa. Měla až snový původ, který stvořil absolut­no národa žádajícího i vřazení a podřízení osudu osobního. Meta nedosažitelná, fikce, jež ale nemusí být bez inspirací, opojné sebe­vědomí, které rovná páteř a jasní vnitřní zrak. Nedosažitelnost je však zároveň zdrojem napětí, sváří srdce s rozumem, budí drásavou skepsi - ducha, který neguje, popírá, zamítá.

Pro mnohé současníky byla devadesátá léta - ten zvláštní čas dějinné milosti - příliš přechodná, než aby mohla cosi pevněj­šího stvořit. Dobu posedly otázky, jež se zavrtávaly do společen­ského vědomí, ale pevnější odpovědi nenacházely. S dalekým odstupem cítíme onu dobu poněkud jinak: tázání ctíme, protože je také o našich problémech, jen o díl času posunutých, o otázkách národních, sociálních, humanitních. V 90. letech 19. století tyto otázky obnažoval odpor společenské modernity.

Mladí jako Dyk a podobní vyčítali, že národní vlast nedovede být velkou, odpírá jim možnost nadchnout se. „Instinktivně touži­li jsme po něčem, co by strhlo, přemohlo naši skepsi, naši ironii, náš posměch. Náš odpor toužil být přemožen," vyznal se Dyk po letech. Přitom právě na zlomu století český národ dospěl do no­vodobé podoby, nabyl evropské úrovně. Dyk to samozřejmě vě­děl a cítil, proto mu přisoudil státotvornost. Dočkal se jí progra­mově za světové války a naplněním na jejím konci. Tehdy, v protirakouském odboji, byl Dyk nejopravdovější, žádná povrchnost, která se mu občas vloudila do díla i do názorů, žádné mistrující káravé gesto, které talent tak snadno vpisoval do veršů.

V těchto obtížných i posvěcených letech jako by měl Dyk do­konce něco ze Svatopluka Čecha. Vím, že s tím literární historie nebude a nemůže souhlasit, ale Čech jako by se tu sám přihlásil. Tímto: Jsou buřňáci v říši duchů, jsou duchové, jejichžto živlem jest bouře, kteřížto hynou v tišině světa rostouce čelem obíjeným rumy bořících se sloupů starého pořádku k výši letící Famy, kte­ří ležíce nepozorováni na dně ustálé společnosti, když ruka pře­vratu lomozným posunem roztřásá hnijící její vrstvy, ohromnými bublinami vyskakují na povrch její." A také tímto: „Třebaže se mi nelíbí mnohé stránky české historie, to se mi zdá nejkrásnějším jejím znakem, že naši předci nikdy neusilovali o vyhlazování ná­rodností jiných, že vždy povstávali na obranu samobytnosti své proti útokům cizím. Chrání-li národ svou individualitu, nemůže v tom nikdo shledávat sobecký nacionalismus ve špatném smys­lu." A ještě toto: „Dál, s lidstvem dál! Však zůstaňme vždy svoji!"

 

A ještě jedna odbočka, dovolte, k Juliu Zeyerovi. V Domě u To­noucí hvězdy vyšlém v Květech roku 1894, bouří proti podřízení se národní druhořadosti. člověk takového vřazení „najde pelyň­ku v každém soustu, jedu v každé krůpěji vody. Má-li však duše jeho sílu titánskou, lásku nesmírnou, může stálým bojem a stálým bouřením se proti tomu faktu duch jeho růsti až do nebes, pýcha může mu dodati křídel a láska mu bude zdrojem nadšení." Osud národa se stal výrazným tématem umělecké tvorby, utváření umě­ní na zlomu století. Vznik ČSR je zbavoval dosavadního národně politického zadání. Jen ale zčásti a jen načas.

Boj za národní stát

Bytostný, útočný polemik Dyk - což patřilo k jeho příznačným vlastnostem - shledával v Československu stálé výzvy k politickým atakům proti těm, kteří formovali stát vzdáleně jeho před­stavám. Uvázal se do služeb jedné strany, a to tak soustavně, tak téměř každodenně, že nebylo dost času prověřovat vlastní kon­cepce, posuzovat život republiky v souvislostech širších a přes­nějších, než jak si je Dyk určil ze včerejška a pociťoval v součas­nosti. Bylo v tom i cosi donkichotského, moudření bylo ale zvlášt­ní, neznalo pokoru a shovívavou velkorysost.

Dykovi byla přičtena stranická urputnost a umíněnost a ne ne­právem, i když od těch, kteří stáli jinde a jinak mysleli a psali. Dykovy žurnalistické šarvátky, byť realizované nestereotypně, také břitkými epigramy, neměly v národním společenství takovou ode­zvu, jakou by mohl - myslím - získat texty méně spoutanými stranicko-politickým zájmem. Je to samozřejmě jen dohad, který asi nedbá reálné Dykovy osobnosti - básník si přece ideovou a poli­tickou vazbu a její důsledky vybral sám a zdefinoval si pro ni dů­vody, zcela osobní, některé osvojené už v mládí, i povahy obecněj­ší, z doby dřívější, poprosincové, i ze současné poříjnové.

Šaldovi nebyl Dyk velký lyrik, ale nám, stále okouzleným čtená­řům, zvláště když už jsme v letech, je jím nepochybně. Třeba pro tyto verše: Čistá a svěží jako rosa ranní, jak jarní květ, jak ptáčka zaťukání buď píseň Tvá, v níž zpívá slast i sten. A posléze, když úděl dovršen, do ticha velkého jdi beze slova, tak jako pták se umíraje schová, neb píseň, která nitro rozvlní, teprve příští ticho doplní.

Půjčené od Václava Černého: Stále slovně bojoval za národ­ní stát, pro nějž inspiraci hledal i tam, kde byla demokracie po­volena, nebo na ústupu. Žil obavami, že jiný než národní stát ne­musí odolat náporu protivníků. Útočil, ale ve skutečnosti vedl stálou obranu - svého odbojového vkladu, svých politických metod a názorů, své strany. Netoužil po funkcích a moci, určil se pro umění a publicistiku. Obojím vytvářel svou politiku. Hlavní zkoušce už vystavena nebyla. Dovedeme si představit, jak by ji Dyk absolvoval.

PS. Deset let po Dykově smrti přijel do Prahy nepřítel, aby za­bil český národ. Český národ ho za to zabil.