Jako ukázku uvádím rozdíl mezi otázkami 'chcete jídlo a bydlení zadarmo?' a 'má být jídlo a bydlení zadarmo?', dost extrémní; profesionální přístup k takové manipulaci by byl jistě méně nápadný. Ta moje námitka proti přímé demokracii je v mém přesvědčení, že odpověď referenda s první otázkou by právem byla diametrálně odlišná od odpovědi referenda s druhou otázkou. A že tu věc není možno správně posoudit teoreticky předem: že vhodnost té novoty pro tak velké celky, jako je naše republika, by bylo třeba potvrdit či vyvrátit dobrými experimenty (ty by byly ovšem drahé a časově náročné). Ta námitka je o tom, kdo má formulovat otázku referenda a jestli je takový demokrat, že ji zformuluje potřebně neutrálně; a je-li to vůbec možné. (Kdyby se takový pokus dělal, nabízím se, že budu lidem ty otázky předávat sám, "aby je snad někdo nezkreslil intonací". Já sám bych na první z nich ovšem odpověděl bez váhání ANO, na tu druhou po vteřině váhání NE.)

Také pozor: u referenda, na rozdíl od voleb, není určen žádný jednotlivec nebo politická strana zodpovědná za to, jak se jeho výsledek potom projeví! To se pak snadno vyhlašují lákavé perspektivy "boje za mír" nebo "zachování společné vlasti Čechů a Slováků". O úvodním pokusu se zahrnutím odpovědnosti voličů uvažuji na konci článku jak zacházet s trhem u slov 'účinně spojit', viz i můj smířlivější pohled na referenda.

Drobná oprava způsobu hlasování v zastupitelské demokracii může uspořit případné druhé kolo některých voleb: tím, že každý by mohl dát hlas více kandidátům, s vlastními preferencemi nepřevyšujícími dohromady 100%; každému kandidátovi by se sčítaly ty preference. O takovém způsobu volby jsem slyšel v souvislosti s Londýnem a připadá mi dost šikovný; v našich podmínkách i tím, že vyloučí "soucit" s těmi neúspěšnými v prvním kole, jejichž propagace na ten soucit v druhém kole sází. Ale znemožní úsporu času voličům na studování programů všech kandidátů tím, že si část toho studia nechají až na druhé kolo pro které stačí porovnat jen programy kandidátů, kteří v prvním kole uspěli.

Tím se dostáváme také k možnosti zásadní opravy zastupitelské demokracie: zmenšení až vyloučení role politických stran a podstatnému posílení role 'nezávislých osobností'. Společenské problémy jsou složité (to jsem si teď zkusil na tomhle komplexu textů) a pro přípravu zodpovědného volebního programu nemůže mít jednotlivec dostatečný aparát. Podívejte se na Modrou šanci (to je přehled, podklad byl 16 knih) aspoň s hlediska množství problémů a potřebné hloubky jejich řešení!

Demokracie v naší republice už od sametové revoluce trpí patovými výsledky voleb. Existovaly návrhy na změnu volebního systému; ta změna je ale právě v té patové situaci neprůchodná. Politikům, kteří podávali ústavní stížnost proti tomu návrhu, o němž vím (snad to byl přímo prezident Havel), vyčítám, že měli současně navrhnout lepší konkrétní řešení těch opakovaných patů. Jak má v takové situaci kdokoliv prosazovat ve své vládě svůj program, s kterým byl zvolen!? A jak má pak "lid" vidět, kdo a jaký program a s jakým dlouhodobým výsledkem uskutečnil; a jaký program resp. koho mají ti lidé proto volit v příštích obdobích? To znovu a znovu nahrává těm, kdo roztáčejí zpětnovazební spirálu "Politika je svinstvo, lidi nestarejte se o ni, stejně ty předvolební sliby nikdo nechce doopravdy plnit a celá ta jejich demokracie je podfuk!", kterou tak dobře známe z té náckovské a komunistické propagandy. (Takové propagování je u nás podle litery zákona trestné, ale moc trestů za něj jsem zatím neviděl. Ona je to choulostivá záležitost s výkladem svobody slova.) Takové věci je podle mne potřebí řešit hlavně tím, že si lidé sami budou škodlivost té propagandy dobře rozmýšlet.

V tom vidím i příležitost politologů usnadnit lidem to rozmýšlení nematoucí terminologií. Nezapomínejme, že ten superškodlivý postoj 'Politika je svinstvo' je i přirozená obrana psychologie člověka, který vnímá to dění jako zamotanější, než aby se v něm vyznal; viz i v odkazu termíny. Proto je správný i opravdový požadavek průhlednosti toho dění a jeho přehledného neanonymního zveřejňování včetně hospodářských souvislostí. Pokud ovšem ten požadavek sám neslouží jen k PRopagandě, goebbelsovské/komunistické o demokratické politice u nás jako svinstvu, která tu věc bohatě využívá a zřejmě i pro ten účel úmyslně zamotává.

Právě tradiční zastupitelské demokracie jsou nám vzorem toho, jak takové praktiky vylučovat využitím samoopravovacího charakteru demokracie, totiž postupným vychováváním lidí k poznání, že slušnost se dlouhodobě vyplácí a zároveň ke schopnosti skutečnou neslušnost rozpoznat. K tomu je potřebí, aby lidé politiku sledovali a učili se rozhodovat problémy věcně a rozpoznávat účelové dezinformace, když je jasné, že vyloučit úplně se nedají; o takové kritice demokratického uspořádání zleva se tu zmiňuji dále. Jako synonymum té slušnosti se často používá pojem 'politická kultura'; "lid" nemůže svalovat vinu nekulturnosti jen na politiky, ta kultura musí být oboustranná: "lid" je zodpovědný právě za to, že takoví politici, kteří hrají na ty nejnižší stránky okamžitého prospěchu a pudů, nebudou (v řádných tajných volbách) zvoleni. Hitler, Slánský, Henlein, Gottwald a snad i Mussolini se nevynořili z propasti páchnoucí sírou; ti byli lidmi zvoleni. O tom je celý tenhle můj konglomerát textů.

V článečku o kulturnosti mi jde i o jiný smysl toho slova (forma vyjadřování); a zejména o (u nás extrémní) příklad politické čuňárny; termíny 'neslušnost' či 'nekulturnost' jsou v té souvislosti zcela nedostatečné.

Politická nekulturnost má ovšem silnou zpětnou vazbu; ta se dá přerušit jen tím, že většina lidí začne sami u sebe a dobře si rozmyslejí, že k ní opravdu nepřispívají; tak to učil Masaryk. Jeho myšlenky, zhuštěné ve zkratkách 'Demokracie, toť diskuse', 'Zákon lásky platí pro společnost a stát stejně jako pro rodinu', 'Demokracie není všelékem', 'Inteligence bude mít tolik politické váhy, kolik bude mít politického rozumu', 'V žádné vrstvě není tolik lidí politicky znechucených jako v inteligenci', 'Co nám dává stát, dává nám z kapes našich', 'Čím větší je iniciativa občanstva, tím dokonalejší je demokracie', 'Budoucnost patří střízlivým, totiž těm, kdož se rozhodli pro vyšší, mravnější světový názor a způsob života', 'Bez trpělivosti není pravé demokracie', 'Nebát se a nekrást' (pramen), nás mohou vést pořád. Prezidenta Masaryka jako dobrého pedagoga a Čapkovy 'Hovory' s ním mi jako dobrý výklad demokracie doporučil i ten politolog, jehož konzultace jsem si víckrát vyprosil.

Zpět k těm referendům: Vím, že asi užitečná referenda se mohou konat pro průzkum a vyjádření názoru veřejnosti třeba jednotlivých obcí. ('Referendum v Štúrove' s pohledu rekreanta nic nepokazilo na pobytu tam.) Jde o to, že v takovém případě se jedná o názor, nikoliv o rozhodnutí. Při rozhodnutí je třeba vzít v úvahu ještě jiné faktory, které bych zahrnul pod pojem 'veřejný zájem'. U nás se staví i dálnice (na kolik máme), nebo elektrárny. Lidé z obcí, jimž bude provoz dálnice hlučet a smrdět za humny, skoro jistě budou toho názoru, že se ten projekt uskutečnit nemá, ledaže by byli kompenzačními výhodami přesvědčeni o opaku. Jenže přiměřené ty výhody s pohledu ostatních obyvatel republiky se podstatně liší od těch s pohledu místních lidí. Takže pak výsledek referenda plně závisí i na tom, pro jak velký celek se to referendum uspořádá a nikdy nebudou mít všichni pocit, že výsledek je správně. To jsou obecné problémy demokracie (totality si s tím vrásky nedělají). Se zastánci referenda bychom se asi shodli v tom, že rozhodovat se má na úrovni celé republiky. Jenže tím se právě dostáváme k tomu rozdílu malých a velkých celků, např. rodiny a státu, o němž jednají ty mé úvahy i v jiných souvislostech. Ve velkém celku mají nátlakové skupiny příliš snadnou možnost tu věc zmanipulovat. I naše zastupitelská demokracie s tím ovšem má problémy a je to jedna z věcí, v níž právě kritice zleva obtížně čelí (mně se chce říct 'viz i ten Goebbelsův projev'; ona ta kritika ale opravdu má zhusta ten charakter). Právě u otázky o té radarové základně je z postoje požadovatelů referenda na první pohled zřejmé, že jim nejde o demokratičnost rozhodování, ale o jeho výsledek. [V rovině obecností bychom se i s nimi nejspíš shodli na tom, že účelová (do téhle míry!) opatření v ústavě nesmějí být.]

Že si zneužívání přímé demokracie nedají ve větší míře líbit Švýcaři, je podle mne spíš lokální zvláštnost daná jejich historickým vývojem, i tím, že v poslední době neválčili a možná nepříliš velkými celky tak řízenými; viz i dále odkaz se slovem 'smířlivější'. Švýcaři mají ostatně svérázné jasno i v jiných věcech, třeba v postoji k EU a k občanům jiných států, o tom se psalo i v Britských listech.

O té přímé demokracii jsme si korespondovali s redakcí Britských listů a s Dr. Valachem http://www.blisty.cz/aut/252/bio.html , http://www.blisty.cz/art/41288.html . Jejich argumenty mne zatím nepřesvědčily. Pan doktor Valach mi o tom nabídl spoustu literatury, která ale všechna vycházela z ideologických předpokladů pro mne naprosto nepřijatelných. Prohlédl jsem ji s úsilím, podle mého názoru přiměřeným; odpověď na tu základní námitku (kdo má formulovat) jsem v ní vůbec nenašel, o neutrálnosti tam byly jen obecnosti. Diskuse dospěla do stadia, kdy mi pan doktor vysvětloval, že (cituji) "v případě referenda formulují otázku občané sami". To jsem nepochopil a poprosil jsem pana doktora "vysvětlete mi sám heslovitě stručně postup, kterým ti občané tu otázku formulují; já jsem se domníval, že to jde buď na společném shromáždění, jako v antickém Řecku, nebo že je (pro tak velký celek jako je třeba naše republika) potřebí, aby ji někdo určitý zformuloval pro zveřejnění. Je to tak a pokud ano, kdo to má být?" .

Jeho odpověď jsem nedostal.

Zkusme si představit, že by teď mělo být referendum o závažné celospolečenské věci, o níž je spor mezi politickými stranami. Jedna strana měla teď skandál.

Je jasné, že to je argument pro politické strany, aby své kandidáty vybíraly jen z lidí, kteří se 'osvědčili v komunální politice', tedy volebním testem opakovaně prokázali

- svou schopnost řešit problémy, důležité pro jednotlivé lidi a současně pro větší celek,

- svůj ekonomicky-morální profil (i šťouráním novinářů v jejich financích) a

- svou politickou inteligenci, tedy i schopnost odolat takovým nástrahám aspoň na té místní úrovni; i když mazanost takových věcí na celostátní úrovni je jistě podstatně větší. To je ostatně ten rozpor mezi zájmy jednotlivců a celku také.

Pokud vím, je takový výběr kandidátů skoro samozřejmý v demokraciích, které mají delší tradici (tam je to zhusta spojeno i se zkoumáním morálky v jiném smyslu; přitom mezi národy je v tom rozdíl skoro "o 180 stupňů" a podstatné rozdíly jsou i v přístupu jednoho národa v různých obdobích; to už se mi líbí jen pokud to opravdu vypovídá o tom, jak ten politik bude nejspíš pracovat pro zájmy všech). Pořád mám na mysli ten Masarykův požadavek snad aspoň padesáti let nerušeného vývoje.

Ale je to argument pro přechod k přímé demokracii? Podle mne není a je třeba důkladně využívat ten světově osvědčený samoopravovací charakter demokracie. ( "Augiášův chlív" se nemůže vyčistit ani levičáctvím. Totalitní státy jen vyloučí všechnu kontrolu a veřejnou informovanost; to snad našim lidem není třeba dokazovat; vzpomeňme si např., že za totáče byl u nás ten katastrofální ekologický stav naší země předmětem státního tajemství. Takže pozor na to, do jaké míry má být regulace obecně posilována.)

Uvědomme si také, že účelovou dezinformací může být, jak ukázáno, právě sama otázka referenda, takže sen jeho zastánců o tom, že přímá demokracie vyřeší pasivitu lidí, je podle mne opravdu jen snem, tak jak tomu bylo v případě jiných sociálně inženýrských snů se zdánlivě principiálním přístupem, např. s tím vyloučením ošklivé role peněz. Mně vlastnosti peněz nebo té zastupitelské demokracie připomínají důležitou vlastnost nože. Tím se také mohu říznout, nebo se jím dá někdo i zabít. Ale jsem dalek toho, abych propagoval 'společnost bez nožů'. Viz i názor V. Havla se slovy 'plet koukol zrušením pole'.

S druhé strany viz i smířlivější pohled na referenda obecně, k němuž jsem dospěl později při zprávách o konkrétním hlasování ve Švýcarsku: tam, kde už organizátoři dost seriozní a voliči dost pozorní a zodpovědní jsou, se může i referendum použít.

Sám nemám dobrý názor na to, do jaké míry by (kdyby se podařilo překonat ten problém s logikou otázky a tím, kdo ji má formulovat) názor množiny laiků měl převážit nad názorem menší množiny jimi zvolených odborníků a jestli by to opravdu zmenšilo korupční prostor. Mám za to, že by ho to spíš podstatně rozšířilo; o uplácení voličů tu jednám v hlavním článku. (Z toho je logický závěr, že referenda by se měla či mohla používat na věci, v nichž ekonomika nerozhoduje; tak přistupují k své práci přírodní vědy. To může být argument svůdný pro "akademiky" zvyklé přehlížet "přízemní" problémy; jenže právě takovou logikou - obdobou té logiky s vyloučením nožů - jich spousta naletěla na propagandu. A jsou vůbec nějaké politické problémy, v nichž ekonomika nehraje významnou roli?)

Teď k tomu referendu o závažné celospolečenské věci, která by s tím skandálem souvisela jen tím, že skandalizovaná strana má opačný názor než ta druhá velká. Opravdu by ten průměrný názor lidí byl v té situaci lepší (méně zmanipulovaný), než názor zvolených poslanců? V tom skandálu jsem se neorientoval já, který se o věci dost zajímám; natož lidi, kteří se výslovně 'o politiku nezajímají' a tedy si nechají nakukat cokoliv; zejména to, že 'politika je svinstvo, o které se slušný člověk zajímat nemá'. To by se asi opravdu projevil ten menší rozhled mnoha lidí a zvítězil by postoj 'strana takového lumpa přece pravdu mít nemůže' nad věcným rozhodnutím. A to už vůbec nemluvím o "úsudku" 'třídní nepřítel pravdu mít nemůže', který zmiňuji v jednom z předchozích článků.

Vzpomeňme si na to dělení Československa. Tam je prakticky jasné, jak by bylo (tenkrát mnohými Čechy tolik požadované) referendum dopadlo. Na korektní otázku 'Má se Československo rozdělit na dva státy, český a slovenský?' by v českých zemích výrazná většina odpověděla NE a na Slovensku ANO. A co pak? Bylo by dobře, kdyby se prosadilo referendum celostátní? V něm by ovšem vyšlo to NE. A co pak?

Se ženou jsme jezdili koncem totáče a začátkem devadesátých let pravidelně na dovolenou do Brezna nad Hronom. A tam nám lidé na potkání v lese a v obchodě říkali: "Ta vaše okupace už nebude dlouho trvat. Uvidíte, že my, s partyzánskou tradicí, si dovedeme svobodu vybojovat; nějaké ty zbraně se vždycky najdou. A nedivte se tolik, na co zbraně; to přeci snad i jako Češi víte." Viz i moje zkušenost z vojny se slovenskými nacionalisty, o níž píšu p. Beerovi u slova 'Olomouci'. Tady to mohlo dopadnout jako v Bosně! I když na Slovensku také byla zřejmě většina lidí rozumných; vzpomínám si z poloviny devadesátých let, jak jsme šli po slovenském Rudohoří a potkali jsme skupinu slovenských turistů, asi studentů. Ukázali nám 'Pozrite sa, pekná muchomůrka.', říkám jim 'Snad muchotrávka, ne?' a dostanu odpověď 'To len tí blázniví nacionalisti ...'.

K tomu riziku občanské války nemohu nevzpomenout Pithartovo trapné jednání v té věci, "dvojdomek". A s tím také jeho celkový přístup k českému národu, viz 'Podiven', mám ověřeno, že nejde o shodu jmen, je to on, v http://www.blisty.cz/art/11016.html . Pithart byl "opravdu skvělý kandidát" na českého prezidenta! Všimněme si tu s hlediska hlavního záměru tohoto článku také, že "dědičný hřích" je osvědčený nástroj propagandy; obdobná metoda je zneužívání dobré vůli lidí, zejména mladých, k zlepšování sebe sama.

S pohledem na situaci v obou státech vzniklých z  Československa nesmírně oceňuji výsledek jednání, které z naší strany vedl nynější prezident Klaus: snad jediné dělení státu v lidských dějinách, při němž nepadl výstřel a resumé, kdy si se Slováky podle daleko převládajícího mínění lidí obou stran rozumíme o hodně lépe než ve společném státě.

Ona to nebyla žádná legrace, o tom vidím 4.6.2012 i zprávu Bombardování Brna se probíralo v roce 1992 na jednání slovenské vlády . Přitom před časem můj kolega, Slovák, na pracovišti s tím dělením nesouhlasil, asi ve smyslu: 'to pekli Mečiar s Klausem a nikdo se nás na to neptal'; jenže on je z Bratislavy. O roli prezidenta Havla v té věci píšu i v záznamu korespondence s dalším vzdělaným člověkem u slova 'vinili'.

Škoda, že nemám výstižnou tehdejší Jiránkovu malůvku: V ringu sedí Mečiar, nasazuje si druhou boxerskou rukavici a do ringu vstupuje s udiveným výrazem Klaus: ''Nevidím nikde síť a míčky.'

K jiné takové věci, související s možným referendem, výstižnou malůvku staženou mám; uvádím ji tady, se svolením autora p. Kemela.

 Počet přístupů na tuto stránku: